„Řekněte, done Juane," začal jsem, abych změnil tón rozhovoru, „co je to vlastně smrtelná bytost? Už jsem vás o tom slyšel mluvit tolikrát, ale dosud jste mi to pořádně nevysvětlil."
„Lidské bytosti jsou bytosti, které zemřou" odpověděl. „Čarodějové trvají na tom, že můžeme náš svět se vším, co je na něm, ovládnout pouze tehdy, pokud plně akceptujeme svou smrtelnost. Bez přijetí této představy se naše životy, naše činnosti i svět kolem nás stávají zcela neovladatelnými."
„Že by pouhé přijetí mělo takový dopad?" zeptal jsem se napůl nesouhlasně.„Můžeš na to vsadit svůj život!" řekl don Juan s úsměvem. „Nicméně trik nespočívá jenom na akceptaci. Musíme toto přijetí smrtelnosti ztělesnit a žít jím. Po celé věky čarodějové tvrdili, že pohledem do tváře smrti člověk vystřízliví tak, jako ničím jiným. Na lidských bytostech je a vždy byla v nepořádku jejich představa o tom, že dosáhly stavu nesmrtelnosti. A to bez ohledu na to, že tuto svou představu nijak přesněji nedefinovaly. Chováme se tak, jako bychom neměli nikdy zemřít, což je projev velmi dětinské arogance. Nicméně ještě zhoubnější než tento pocit nesmrtelnosti je další představa, která z něj vyplývá a provází ho. Že totiž jsme schopni nepředstavitelný vesmír pohltit a pochopit svou myslí."
Dostal jsem se do smrtelného sevření dvou vzájemně si odporujících myšlenkových systémů. Na jedné straně stála moudrost dona Juana a na straně druhé vědomosti profesora Lorcy. Oba systémy byly stejně obtížně pochopitelné, stejně tajemné a oba zahrnovaly celek bytí. Zbylo mi jediné. Přijímat věci tak, jak se dějí, a nechat se jimi unášet neznámým směrem...
Koncem druhého semestru u profesora Lorcy jsem se dostal do slepé uličky. Za žádnou cenu se mi nedařilo propojit linie myšlení dona Juana a svého profesora. Vedly souběžně vedle sebe jako koleje. Chápal jsem profesora Lorcu, který se snažil studium poznání rozdělit na kvalitativní a kvantitativní údaje. Nakonec právě se rodila kybernetika a praktické využití teorie poznání se stávalo skutečností. Alestejně jsem chápal i svět dona Juana, který nebylo možno změřit standardními metodami výzkumu poznání. Měl jsem to štěstí, že jsem byl svědkem jeho činů, ale neměl jsem s jeho světem žádné přímé zkušenosti. Cítil jsem, že právě v tom by mohla být příčina mé neschopnosti oba systémy propojit.
Na jedné z dalších návštěv jsem se s tím svěřil donu Juanovi. Řekl mi, že mé chápání příčiny vlastní neschopnosti propojení obou světů není úplně přesné. On sám si myslí, že chyba je daleko rozsáhlejšía překračuje problémy jednotlivce.„Snad si vzpomeneš, co jsem ti kdysi říkal o největší chybě, kterou jsme jako lidské bytosti udělali." Nemohl jsem si vzpomenout na nic zvláštního. Don Juan mě upozornil na tolik chyb, které ohrožují běžné lidské bytosti, že jsem si z nich nedovedl vybrat tu nejdůležitější. „Musíte být přesnější," řekl jsem. „Nevím, co máte právě na mysli."„Ten největší omyl, o kterém ti teď vyprávím," prohlásil don Juan, „musíš mít na mysli každou vteřinu své existence. Pro mě je to klíčový bod a budu o něm mluvit tak dlouho, dokud ti nepoteče ven z uší." Po delší chvíli jsem se vzdal snahy si vzpomenout.
„Jako bytosti putujeme ke smrti," řekl. „Nejsme nesmrtelní, ale chováme se, jako bychom byli. To je chyba, která nás ničí jako jednotlivce a která nás jednou zničí i jako rasu. "Don Juan prohlásil, že výhoda, kterou mají čarodějové ve srovnání s ostatními lidmi, spočívá v jejich uvědomění si vlastní smrtelnosti a v jejich odhodlání na tuto skutečnost ani na okamžik nezapomenout. Zdůraznil, že získat toto poznání, a přijmout je s jistotou, vyžaduje nesmírné úsilí.
„Proč je pro nás tak těžké připustit a přijmout něco, co je tak očividné?" zeptal jsem se zcela zmaten rozsahem našeho lidského vnitřníhokonfliktu. „Ve skutečnosti to není lidská chyba," odpověděl smířlivě. „Jednoho dne ti o silách, které nutí člověka, aby se choval jako hlupák, povím víc." Nebylo už o čem mluvit. Ticho, které následovalo, bylo ohromující. Dokonce jsem se ani nevyptával na síly, o kterých don Juan mluvil.
„Není to ode mě žádné hrdinství, když hodnotím tvého profesora na dálku," pokračoval don Juan. „Je to nesmrtelný vědec. Nikdy nezemře. A pokud jde o problémy, které smrt může vyvolat, jsem si jist, že už je vyřešil. Má předem zajištěno místo pro svůj hrob a platí pojištění, které zajistí jeho rodinu. Obě tyto povinnosti splnil, a tak už o smrti nepřemýšlí. Myslí jen na svou práci."„Profesor Lorca je smysluplný, když mluví. Je vycvičen, aby používal slova přesně. Ale není vedený k tomu, aby vzal vážně na vědomí, že je člověk, který zemře. Protože je nesmrtelný, neví, jak na to. Je zcela bezvýznamné, jak složité přístroje vědci vyvinou. Žádný přístroj nikomu nepomůže akceptovat nevyhnutelné setkání: setkání s nekonečnem."
„Nagual Julian mně občas vyprávěl o vítězných generálech starých Římanů. Když se vrátili zpět domů, pořádala se na jejich oslavu gigantická přehlídka. Poklady, které v cizích zemích dobyli, byly vystaveny všem na odiv a příslušníci poraženého národa pochodovali v průvodu jako otroci. Vítězný vojevůdce jel na válečném voze. A s ním jel i otrok, jehož úkolem bylo šeptat neustále vojevůdci do ucha, že veškerá sláva a čest může kdykoli pominout."„Pokud my někdy zvítězíme," dodal don Juan, „nemáme nikoho, kdo by nám šeptal do ucha informaci o pomíjivosti všech vítězství. Čarodějové však mají výhodu. Protože jsou bytostmi směřujícími kesmrti, někdo jim do ucha neustále šeptá, jak jsou všechny věci pomíjivé. Tímto našeptávačem je smrt. Neselhávající rádce, jediný, který vám nikdy v životě nezalže."
Carlos Castaneda, Aktivní tvář nekonečna, Měření poznání, str. 96
Memento mori
Žádné komentáře:
Okomentovat