Carlos Castaneda - Místo bez lítosti

Jednou jsem se dona Juana velmi cynickým tónem a bez obalu zeptal, co vlastně z našeho spojenectví má. Řekl jsem mu, že to vů­bec nejsem schopen posoudit.
„Tomu bys nerozuměl," odbyl mě.
Jeho odpověď mě zamrzela. Bojovně jsem mu řekl, že nejsem hloupý a že by se mohl alespoň pokusit mi to vysvětlit.
„Dobrá, tak mi tedy dovol, abych ti řekl, že bys tomu sice rozu­měl, ale že se ti to zaručeně nebude líbit," řekl s úsměvem, který měl vždycky, když mě nějak dostal. „Pochop, že tě vlastně chci šetřit."

Jenže jsem se už nachytal, a tak jsem musel trvat na tom, aby mi řekl, co to má znamenat.
„A jseš si jistý, že chceš slyšet pravdu?" zeptal se, přestože věděl, že nemůžu říci ne, i kdyby na tom měl záviset můj život.
„Samozřejmě, že chci slyšet všechno, co tady přede mnou přetřá­sáte," odsekl jsem.
Rozesmál se, jako kdyby to byl náramný fór, a čím více se smál, tím jsem byl rozmrzelejší.
„Já nechápu, co je tady k smíchu," prohlásil jsem.
„Někdy bychom si neměli zahrávat s pravdou, která je základem všeho," varoval mě. „Ta zakládající pravda je jako úhelný kámen na dně obrovské hromady věcí. Když se na tenhle základ podíváme pořádně, vůbec se nám pak nemusí líbit, co z toho vznikne. Já bych se tomu radši vyhnul." 

Opět se rozesmál. Oči mu čtverácky zářily. Jako by mě vyzývaly, abych se dál pouštěl do tohoto tématu. A já jsem jse znovu domáhal, že musím vědět, o čem to mluví. Snažil jsem se, aby to znělo klidně, ale cílevědomě. 

„No, jestli to opravdu chceš," řekl s nádechem člověka, který podlehl naléhání, „tak především ti chci říct, že všechno, co pro tebe dělám, je zadarmo. Nemusíš mi za to platit. Jak víš, jednám s tebou bezchybně. A také víš, že ta moje bezchybnost není žádná investice. Nepěstuju si tě, abys o mě pečoval, až budu tak slabý, že se o sebe nepostarám. Ale přesto z našeho spojenectví něco mám. A něco nes­mírně cenného. Je to jako odměna, že jednám bezchybně s tím úhel­ným kamenem, o němž jsem se zmínil. A právě to, co z toho mám, je možná to, co nepochopíš anebo se ti to nebude líbit."
Zarazil se a upřeně se na mě zadíval s ďábelským světýlkem v očích.
„Řekněte mi to, done Juane!" volal jsem, rozčilený jeho zdržovací taktikou.
„Ale já chci, aby nezapomínal, že ti to říkám jenom proto, že nalé­háš," usmíval se dál.
Opět se odmlčel. To už jsem přímo soptil.
„Kdybys mě posuzoval podle toho, co s tebou dělám, musel bys připustit, že jsem přímo prototypem trpělivosti a důslednosti. Ale už nevíš, že jsem musel za bezchybnost bojovat. Abych to dokázal, musel jsem bojovat tak, jak jsem ještě nikdy nebojoval. Musím se denně proměňovat a s nesmírným úsilím se omezovat, abych s te­bou mohl trávit čas."
Don Juan měl pravdu. Vůbec se mi nelíbilo, co říká. Snažil jsem se neztratit tvář, a tak jsem mu sarkasticky odsekl: „Ale já nejsem tak špatný, done Juane."
Můj hlas zněl překvapivě nepřirozeně. 

„Jistě, nejsi tak špatný," řekl s vážným výrazem. „Jsi malicherný a plýtváš, zbytečně a moc, máš předsudky a vynucuješ si, jsi prchli­vý, namyšlený a ješitný. Jsi nerudný, těžkopádný, nudný a nevděč­ný. Máš nevyčerpatelnou schopnost oddávat se svým slabostem. A co je nejhorší, svou představu o sobě sis povýšil, a přitom nemáš vůbec nic, čím bys ji mohl podepřít. Docela upřímně bych mohl říct, že stačí tvoje přítomnost a chce se mi zvracet."
Chtěl jsem se rozzlobit. Chtěl jsem protestovat. Chtěl jsem si stě­žovat, že vůbec nemá právo takhle se mnou mluvit, ale nemohl jsem ze sebe vypravit jediné slovo. Byl jsem úplně zdrcený. Cítil jsem se jako bez vlády.
Když jsem slyšel tuhle prazákladní pravdu, nejspíš jsem se zatvá­řil tak, že don Juan dostal takový záchvat bouřlivého smíchu, až jsem si říkal, že se zadáví.
„Vždyť jsem ti říkal, že se ti to nebude líbit a že to nepochopíš. Bojovníky vedou velmi prosté důvody, i když je zavádějí do extré­mů. Pro bojovníka je vzácnou příležitostí, když dostane opravdo­vou šanci být bezchybný navzdory svým základním pocitům. A tys mi takovou šanci poskytl. To, že ti dávám zadarmo, svobodně a bezchybně, mě omlazuje a obnovuje můj údiv. To, co dostávám z našeho spojenectví, pro mě má opravdu nevyčíslitelnou hodnotu. A tak jsem tvým dlužníkem."
Oči mu zářily, ale když na mě upřeně hleděl, už v nich nebyla zlomyslnost.
Don Juan začal vysvětlovat, co udělal.
„Já jsem nagual. Světlem svých očí jsem ti posunul bod spojení," řekl věcně. „Nagualovy oči to můžou dělat. Není to těžké. Koneckonců oči všech živých bytostí můžou druhému posunovat bod spojení, zejména pokud mají oči zaostřené na záměr. Za normálních okolností však lidé mají oči zaostřené na svět, na hledání potravy... přístřeší...," šťouchl mě do ramene.
„A taky hledání lásky," dodal a rozesmál se na celé kolo. 

Don Juan mě neustále škádlil, že „hledám lásku". Nikdy nezapomněl na mou naivní odpověď, kterou jsme mu kdysi dal, když se mě ptal, co opravdu aktivně v životě hledám. A pak se mnou kormidloval tak, až jsem připustil, že jasný cíl vlastně nemám, a když jsem mu řekl, že hledám lásku, zařval smíchy.
„Dobrý lovec fascinuje svou oběť očima. Upřeným pohledem jí pohne bod spojení, a přece má oči na světě a hledá potravu."
Ptal jsem se, jestli čarodějové můžou lidi zhypnotizovat pohledem. Zasmál se a prohlásil, že v podstatě chci vědět jenom to, jestli můžu fascinovat ženy pohledem, přestože mám oči upřené na svět, když hledám tu lásku. A vážně pak dodal, že do té doby, než si čarodějové opravdu zaostří oči na záměr, už dávno přestanou mít zájem někoho fascinovat a to je prý jejich bezpečnostní ventil.
„Ale aby čarodějové mohli používat světlo svých očí pro pohybování bodem spojení sobě nebo druhým, musí být nelítostní. To znamená, že musí dobře znát onu určitou polohu bodu spojení, které se říká místo bez lítosti, místo bez slitování. A to platí zejména pro nagualy." 

Každý nagual si prý vytvoří určitý typ nelítostnosti, která je pro něho typická. Jako ilustrační příklad si vzal mě a prohlásil, že moje přirozená konfigurace je nestálá, jelikož vidoucím se jevím jako světelná koule, která se neskládá jako obvyklá struktura nagualů ze čtyř balonů stlačených k sobě, nýbrž se jim jevím jako koule, složená pouze ze tří stlačených balonů. Tato konfigurace mě prý automaticky nutí, abych svou nelítostnost skrýval za maskou shovívavého hovění a ochablosti.
„Nagualové hrozně klamou," pokračoval don Juan. „Vždycky působí dojmem, že jsou něco, co nejsou, a dělají to tak dokonale, že každý, dokonce i ti, kdo je znají nejlépe, jejich převlečení věří."
„Ale já opravdu nechápu, jak můžete říkat, že se nějak maskuji, done Juane," protestoval jsem.
„Ty se vydáváš za shovívavého uvolněného člověka," řekl mi. „Působíš dojmem, že jsi velkodušný, že máš ohromný soucit. Všichni jsou přesvědčeni o tvé upřímnosti, o tvé opravdovosti. Přísahali by, že jsi takový."
„Ale já takový opravdu jsem!"
Don Juan se svíjel smíchem. 

Směr našeho rozhovoru nabíral směr, který se mi vůbec nezamlouval. Chtěl jsem si napravit reputaci, a tak jsem se s ním vehementně přel, že jsem opravdový ve všem, co dělám, a vyzval jsem ho, aby mi uvedl nějaký příklad, kdy jsem byl jiný. Prý mám nutkání bezdůvodně s lidmi jednat velkoryse a vyvolávat tak mylný pocit, že jsem otevřený a přirozený. A já jsem se přel, že být otevřený je moje povaha. Smál se a opáčil, že pokud to tak vážně je, proč tedy pořád vyžaduji, aniž bych to ovšem říkal, aby lidé, s nimiž jednám, věděli, že je podvádím? Důkazem prý je fakt, že pokud si nedokážou uvědomit tento můj taktický fígl a berou mou pseudoochablost za bernou minci, obrátím se k nim přesně tou chladnou nelítostnos- tí, kterou se tak snažím maskovat. 

Z těch jeho poznámek jsem byl zoufalý, protože jsem se s ním nemohl přít. Zůstal jsem potichu, nechtěl jsem mu dát najevo, že se mě dotkl. Přemýšlel jsem, co mám dělat, když vstal a zamířil pryč. Chytil jsem ho za rukáv a zastavil ho. Z mé strany to byl zcela bezděčný pohyb, který mě vyvedl z míry, ale jeho rozesmál. Opět se posadil a podíval se na mě s výrazem překvapení ve tváři.
„Nechtěl jsem být hrubý," řekl jsem, „ale musím o tom vědět něco víc. Zneklidňuje mě to."
„No tak si pohni bodem spojení," vybídl mě. „Už jsme přece o nelítostnosti mluvili. Rozpomeň se na to!"
Sledoval mě s opravdovým očekáváním, ačkoli přece musel vidět, že si nemohu vybavit nic, neboť mluvil dál o nagualských modelech nelítostnosti. Jeho vlastní metoda prý tkví v tom, že podrobí lidi přívalu náhlého donucovacího nátlaku a odpírání, který se skrývá za maskou pochopení a rozumnosti.
„A co všechna ta vysvětlení, která mi dáváte?" ptal jsem se. „Copak nejsou výsledkem ryzí rozumnosti a touhy pomoci mi, abych to pochopil?"
„Ne," odpověděl. „Jsou výsledkem mé nelítostnosti."
Vášnivě jsem se s ním přel, že moje vlastní touha porozumět je opravdová. Poplácal mě po rameni a vysvětlil mi, že moje touha prozumět je opravdová, ale moje velkorysost opravdová není. Na- gualové prý svou nelítostnost automaticky maskují, a to dokonce i proti své vůli. 

Když jsem poslouchal jeho vysvětlení, měl jsem někde v zádním koutě mysli zvláštní pocit, že jsme si kdysi dost rozsáhle ten pojem nelítostnosti probrali.
„Já nejsem racionální člověk," pokračoval, dívaje se mi do očí. „Já tak jenom vypadám, protože mám tak účinnou masku. To, co vnímáš jako mou rozumnost, je nedostatek slitování, neodstatek lítosti, protože právě tohle je nelítostnost: naprostý nedostatek lítosti. 

Protože ty maskuješ nedostatek lítosti velkodušností, vypadáš jako bys byl nenucený a otevřený. Ale ve skutečnosti jsi velkodušný asi tolik, jako já jsem rozumný. Oba to jenom hrajeme. Umění maskovat fakt, že nemáme slitování, jsme dovedli až k dokonalosti."
Jeho dobrodinec prý maskoval svůj naprostý nedostatek lítosti fasádou nenucenosti, maskou špýmaře, který má neodolatelnou potřebu dělat si legraci z každého, s kým se dostane do styku.
„Můj dobrodinec měl masku šťastného muže, jehož nic nevyvede z míry, který nemá jedinou starost na světě. Ale jako všichni nagualové byl pod tím vším studený jako arktický vítr.
„Ale vy nejste studený, done Juane," řekl jsem upřímně.
„Samozřejmě, že jsem," trval na svém. „Právě účinnost mojí masky ti dává pocit tepla."
Vysvětloval mi, že maska naguala Elíase sestávala z přehnané pečlivosti ve všech detailech, která doháněla k šílenství, a z přesnosti, která vytvářela falešný dojem pozornosti a důkladnosti. 

Začal mi popisovat jednání naguala Elíase. Mluvil a přitom mě neustále pozoroval. A možná proto, že mě pozoroval tak bedlivě, jsem nebyl schopen se vůbec soustředit na to, co mi říká. Ze všech sil jsem se snažil dát si myšlenky dohromady.
Chvíli mě pozoroval a potom se zas vrátil k výkladu o nelítostnosti. Ale to už jsem jeho výklad nepotřeboval. Řekl jsem mu, že jsem si vybavil, co chtěl. Rozpomněl jsem se, jak mi poprvé zářily oči. Velmi brzy na počátku svého učednictví jsem dosáhl sám od sebe posunu v rovině vědomí. Můj bod spojení dosáhl polohy, která se nazývá místem bez lítosti.

Carlos Castaneda, Síla ticha, str. 110