„To je ale absurdní," protestoval jsem. „Lidské jednání je příliš složité, aby se dalo tak jednoduše kategorizovat."
„Stopaři říkají, že nejsme tak složití, jak si myslíme, a že všichni patříme do jedné ze tří kategorií."
Nervózně jsem se zasmál. Za normálních okolností bych taková slova bral jako vtip, ale tentokrát jsem měl příliš jasnou hlavu a pronikavé myšlenky. Cítil jsem, že to opravdu míní vážně.
„To myslíte vážně?" zeptal jsem se co nejzdvořileji.
„Naprosto vážně," přitakal a rozesmál se.
Jeho smíchem jsem se trochu uvolnil. A tak mi dál vysvětloval stopařský systém klasifikace.
Lidé v první skupině jsou prý dokonalí tajemníci, sekretářky, asistenti a společníci. Mají velmi pohyblivou osobnost, ale jejich pohyblivost je nikterak neposiluje. Nicméně jsou užiteční, starostliví, naprosto domáčtí a v rámci svých omezených možností mají i dost síly. Jsou veselí, dobře vychovaní, vlídní a jemní. Jinými slovy řečeno, jsou to ti nejpříjemnější lidé, jaké můžeme najít, ale mají jednu obrovskou vadu: sami o sobě nic nesvedou. Pořád potřebují někoho, kdo by je řídil. Mají-li vedení, a nesejde na tom, jak protikladné a náročné takové nasměrování a vedení pro ně může být, pak jsou skvělí a ohromní. Jsou-li však ponecháni sami o sobě, hynou.
Lidé ve druhé skupině nejsou vůbec příjemní. Jsou malicherní, mstiví, závistiví, žárliví a sebestřední. Mluví výhradně jen o sobě a zpravidla vyžadují, aby se ostatní přizpůsobovali jejich normám. Vždycky vedou, i když jim to nevyhovuje. V každé situaci jsou naprosto nesví a nikdy se neuvolní. Jsou nejistí a nikdy se jim nezavděčíš. A čím jsou si nejistější, tím jsou protivnější. Jejich osudovou vadou je, že by klidně dovedli zabít, jen aby mohli být vůdcem.
Ve třetí kategorii jsou lidé, kteří nejsou ani příjemní, ani protivní. Nikomu neslouží a nikomu nic ani nediktují. Jsou spíše lhostejní. Mají o sobě přehnané představy, které odvozují výhradně z denního snění a toužbených přání. Pokud jsou v něčem opravdu vynikající, pak je to v čekání, až se něco stane. Čekají, až je někdo objeví a dobyde. Mají úžasnou schopnost vytvářet iluzi, že na ně čekají obrovské věci, stále je slibují, ale nikdy je neuskuteční, protože ve skutečnosti k nim nemají ani prostředky ani nadání.
Don Juan řekl, že on sám jasně patří do druhé skupiny. Potom mě vyzval, abych sám sebe někam zařadil, a já jsem se vyděsil. Don Juan se prohýbal smíchy, málem až k zemi.
Znovu mě vybízel, abych se zařadil, a tak jsem váhavě naznačil, že jsem asi kombinací všech tří kategorií.
„Nechoď na mě s kombinací, s takovým nesmyslem/' pořád se smál. „Jsme jednoduché bytosti a každý z nás je jedním z těchto tří typů. A co mne se týče, ty patříš do druhé skupiny. Stopaři jim říkají prďolové."
Začal jsem protestovat, že ta jeho schematická klasifikace hodně zlehčuje. Už jsem málem spustil dlouhou tirádu, ale včas jsem se zarazil. Místo toho jsem poznamenal, že kdyby opravdu měly existovat pouze tři typy osobnosti, všichni bychom pak byli chyceni v těchto kategoriích na celý život a neměli bychom šanci na vykoupení.
Souhlasil, že přesně takhle to prý je. Až na to, že jedna cesta ke spáse nám stále zůstává. Čarodějové prý už dávno poznali, že do některé jedné z těchto kategorií spadá pouze naše osobní sebereflexe.
„Náš problém je v tom, že se bereme moc vážně. Na tom, do které kategorie patří náš sebeobraz, záleží jen proto, že jsme sami pro sebe tak důležití. Kdybychom neměli sebedůležitost, tak by nám bylo úplně jedno, do které kategorie patříme.
Carlos Castaneda, Síla ticha, str. 200
Žádné komentáře:
Okomentovat